Salire ceciderit

10. září 2013 v 19:17 |  Krátké povídky

Touto povídkou mě inspirovala má již mrtvá kámoška,

Ano, bude to neslušné, ale přesto...



Byl dvacátý druhý říjen. Měli jsme náhodou ve škole prázdniny a já jsem se vydala podívat se do parku, jestli by tam bylo nějaké místo ke čtení, když u nás doma řvala pořád hudba na plný pecky.
@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@
Dojdu do parku a posadím se na poslední volnou lavičku. Začnu číst a přestanu vnímat hodiny. Sedím tam velice moc dlouho a nevšímám si ani svého okolí, plně se soustředím na knížku, když si ale někdo vedle mě odkašle, tak zvednu hlavu a podívám se vedle sebe.
"Kdo jseš?" ptám se otráveně z toho, že mě vyrušil.
"Jsem Jack. Sedíš tu už celkem dost dlouho, takže jsem si tě nemohl nevšimnout." odpoví mi a usměje se na mně.
"Kolik je?" strachuji se.
"Klid, jenom pět," odpoví a pak se na mně zase podívá s tím jeho úsměvem. "Jseš hezká," řekne a jeho úsměv se zdá být nefalšovaný.
Když řekne, že jsem hezká, úplně roztaji, začnu být na něj i milá. "Fakt?" ptám se. S mým moc protáhlým a oválným obličejem, hnědými, až skoro blond vlasy dlouhými po ramena by to nikdo moc neřekl.
"Opravdu," řekne a pak se podívá na svoje hodinky. "Jejda! Prokecali jsme tu skoro p§ůl hodiny! budu muset jít," začne vstávat a oprašovat se.
"Budeš tu zítra? ve stejnou dobu?" ptám se ho.
"Jo," řekne a pomalu se otočí.
"TAk zítra!" zavolám za ním ještě, než zahne za roh. Já se vydám na opačnou stranu...
@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@
Probudím se příští den ráno a pak se poučím a nachystám si věci na příští den školy... Konečně! pomyslím si a pak sejdu dolů na oběd.
"Čau mami," řeknu.
"Ahoj Jolano." řekne a já se posadím na židli. Matka přede mě položí oběd a já ho rychle naházím dosebe.
Pak se zase vydám do parku... Čekám a rozhlížím se kolem sebe, dokud ho neuvidím...
Nikde ho nevidím, a tak si pomyslím: To snad zapomněl?
Když v tom, příjde. Sedne si vedle mě a řekne: "Čau! Jak jsi se měla?"
Jsem do něj zamiovaná asi až po uši a tak odpovím bez rozmyšlení: "Bez tebe blbě!" když mi dojde, co jsem řekla, trochu se zastydím a zčervenají mi líce.
"Taky," řekne a pak se rozmyslí. Asi po 10 sekundách dodá: "Nechceš jet s námi za za týden na chatu?"
"Jela bych, ale musela bych se zeptat mamky." řeknu.
"Tak pojď, doprovodím tě a zeptáme se."
Zvedneme se a jdeme k našemu domu
............
Dojdeme domů a já vejdu dovnitř: "Mamí!!! Jsi tu?" volám a ona odpoví: "Jistěže miláčku, co se děje?"
Pak vyjde ze dveří kuchyně a prohlédne si Jacka. "Ale ale... kdopak jsi ty?" ptá se
"To je Jack!" odpovím dřív, než on otevře pusu. "Chtěl, abych s nimi jela za týden na chatu!"
"Jistěže můžeš!" řekne a pak se podívá zase na Jacka. "Budou tam vaši?" ptá se
"Ano teto," odpoví Jack.
"Tak to je dobře, může jet!" řekne má matka, když v tom sestra nahoře otevře dveře a celá hudba dosáhne až k nám. Instinktivně si dám ruce na uši a Jack to zopakuje.
"Johano! Ztiš to!" křikne mamka nahoru na mé dvojče.
Johana zabručí v polovině schodů, ale jde to ztišit, "Zůstaneš u nás na večeři?" ptá se mamka a John bohužel odpoví: "Byl bych moc rád." Pak ho tedy zavedu ke stolu a čekáme na jídlo...
Po jídle Jack řekne: "Omlouvám se, ale budu muset jít." pak jde ke dveřím a já mu ještě stačím říct: "Zítra na smluveném místě!" pak zavře dveře a já musím jít spát...
@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@
Za týden poznávání s Jackem začnu chodit, takže když jejich auto zastaví před naším domem, jsem už s batohem před dveřmi a jdu k nim. V autě je jenom Jackův otec, se kterým jsem se 2x za týden setkala.
"Dobrý pane Thomsone," pozdravím a on vystoupí a otevře mi kufr, pak do něj hodí můj bágl a až pak pozdraví: "Ahoj Jolano." řekne a pak mi otevře dveře od auta. "Jack je už na místě a chystají stan." dodá a já si sednu na místo v autě a připáši se. "Vím," odpovím a otec od Jacka nastartuje a vyjedeme...
@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@
Jack
Vidím, jak naše auto předjíždí velikou kolonu a míří směrem ke campu. Seběhnu k příjezdové cestě a čekám 10minut, pak 20 a nakonec půl hodiny, dokud se neodhodlám vyjít před camp.
Pak se na mé tváři mihne stín zděšení, protože se ozve siréna a já vstoupím za zatáčku. Je tam Naše auto na střeše a pak další auto, které je podřené z boku. Muselo je vytlačit. pomyslím si a běžím k našemu autu. Nikdo v něm není. Osloví mě policajt: "Chlapče, ty jsi je znal?" horlivě kývnu s nutkáním dozvědět se více.
Policajt si klekne, aby měl oči ve stejné výšce, jako moje.
"Chlapče, ten pán, asi tvůj otec, to přežije!" řekne, ale to já vědět nechci. Chci vědět, co se stalo s Jolanou. "A ta dívka?" ptám se.
Smutně se usměje. "Ta to nezvládla. Na místě zemřela." řekne nakonec a já vytřeštím oči. Ještě před pár minutami jsem měl naději, že by možná oba přežili. Teď právě... zhasla.
"Ne!" vykřiknu a běžím k našemu stanu. Matka tam není, asi se to taky dozvěděla.
Když prohledám celý stan a pak vyjdu ven, vidím, jak ke mně jde matka.
"Jacku, bude to dobré," říká a dává mi ruku na rameno.
"Ne! Už to nebude stejné!" křičím.
"Vše se zase srovná, tatínek se uzdraví a vše se vrátí do normálu! Můžeme s tou nehodou žít!" říká laskavě, ale mě se zdá, jako by se všichni změnili ve zrůdy.
"Ty s tím možná můžeš žít, ale já ne!" řeknu a pak se vytrhnu. Blízko odtud je útes, který ústí do moře... vydám se tam.
@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@@
Stojím na vrcholku útesu a pozoruji, jak se vlny tříští o ostré skály.
"Promiň matko, otče, ale už nedokážu žít!" řeknu, nevím komu, ale asi rackům...
Pohlédnu na oblohu a uvidím zář vycházejícího slunce. Hodinu, kdy se temnota změní na světlo. Za chvíli bude konec... pomyslím si a pohlédnu dolů na ostré útesy vyčuhující z moře. Opravdu chcí takový konec? zeptám se sám sebe. Jo, s tím nedokážu žít! odpovím si sám a poodstoupím o několik kroků... celkem deset. Počkám, dokud se Slunce nevyhoupne do poloviny nad skálu a mezitím uslyším: "Ne! JAcku počkej!" to křičí má matka. Prý nemám skákat. Bohužel, už jsem se rozhodl! řeknu si v duchu a rozběhnu se. Cítím se nějak volně, jako by mě nic nedrželo u země, jakobych měl začít létat.
V tom ucítím, jak se země pod mými nohami propadla a já padal. "Johano? Už jdu za tebou!" řeknu poslední větu ve svém životě a pak ucítím VELIKOU bolest, jak mé tělo narazilo na skály. Ta bolest a ta věta bylo poslední, co jsem v životě udělal... to Poslední, co jsem udělal před smrtí.........................................................................................
......................................................................................................................................................................
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miti Miti | E-mail | Web | 29. července 2014 v 19:21 | Reagovat

Taková velice optimistická povídka :-) Ale moc hezká, povedla se, jenom máš občas pozměněný jména, tak na to mrkni ;-)

2 Enillity Neimã Enillity Neimã | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 19:07 | Reagovat

No.. asi ne, že to není moc času a většina lidí to ani nečte.. není moc optimistická, nejspíše jsi to pochopila z toho nad celým textem, ale.. už to tak je.
A jinak díky za koment

[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama