3. Kapitola Andělská

12. prosince 2013 v 13:06 | Neimã |  Andělská
Vítám zpět Andělskou,
bude moct létat? Nestane se jí něco?
Dozvíte se!
Jen čtěte dále!!!

Probudím se. Do mého pokoje jako obvykle svítí pronikávé světlo.
Posadím se a rukou zavadím o něco měkkého a hebkého. Nevím, co to je, ale určitě to není moje deka.
Přijdu k zrcadlu a uvidím, že to jsou křídla.
Že...
Někdo zaklepe na dveře a pak vstoupí. Je to můj otec.
"Claire?" ptá se a pak si všimne těch dlouhých hezkých křídel.
"Claire! To je přilepené, viď? Je to přilepené?!" jeho hlas začne přibírat na váze.
"J-já nevím..." řeknu. To je již můj otec u mě a snaží se je sundat.
"Jau!! TO bolí! Nech toho!" on ale nepřestává a v tu chvíli se náhle v pokoji rozfouká vítr.
Mého otce odrazí až ke dveřím.
Mé oči mu jisto jistě říkají Jdi pryč, ,necci ti ublížit!
Otec ihned vyběhne ze dveří.
Matce teď jistě říká, ať za mnou nechodí.
Dostanu jen snídani, oběd a večeři. Nemohu ale odejít z pokoje.
Má rodina se mě bojí. Nemohu proti tomu nic udělat...
Již je večer skoro deset hodin, když uslyším, že můj bratr vypnul hru a šel spát. Rodiče také již spí a tím pádem zůstávám sama vzhůru.
Čekám ještě hodinu, abych se ujistila, že všichni spí.

Když je skoro půlnoc, tak otevřu okno.
Trochu zavrzá, ale doufám, že to nikoho nevzbudí.
Chvíli setrvávám s jednou nohou mimo dům a poslouchám, jestli nikdo náhodou nejde do mého pokoje.
Nic, mám štěstí.
Přehodím i druhou nohu přes rám okna a podívám se dolů.
Trochu velká výška, ale mohla bych to zvládnout.
Už se chci pustit, ale nakonec se zastavím. Nezvládnu to.
Naštěstí. Po této straně domu se pne vinná réva a tak bych mohla slézt po ní.
Otočím se a začnu lézt.
Když jsem dole, tak se podívá do svého okna, ze kterého ani lampa již nevydává žádný svit.
"Sbohem..." řeknu a pak se otočím.
Vydám se k lesu, ani nevím, proč tam jdu, ale... už jsem si vybrala.

Když dojdu k lesu, tak se pokusím roztáhnout křídla. Nejde to.
Vypadá to, že budu muset jít pěšky. pomyslím si a pak vejdu do stínu lesa.
Všude je tma, už ani nevidím svůj starý dům.
Jsem přesně uprostřed.
Dojdu na mýtinku. Na ní, přesně doprostřed svítí měsíc.
Jen ten mě přimějě si na chvíli odpočinout...
Zavřu oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama